Za nejdůležitější předpoklad pro spolupráci považuji loajalitu. Člověk, který projevuje velkou míru věrnosti a ochoty dodržovat pravidla a závazky je ideálním partnerem nejen v osobním životě, ale hlavně na společné cestě při dosahování výsledků. Loajalitu můžeme přijmout jako kriterium pro výběr a hodnocení pracovníků, můžeme ji testovat a v neposlední řadě ji můžeme i oceňovat.
Loajalita má však i svá úskalí.
Proč nejsou lidé loajální? Domnívám se, že jsou dva hlavní důvody:
- Nesdílíme společné hodnoty, které jsou nezbytným předpokladem pro přirozenou věrnost.
- Člověk se setká se situací, v níž si ujasňuje své hodnoty a momentálně „selže“ (zachová se v rozporu s pravidly).
Jak nejlépe předcházet neloajalitě?
- přijmout ji jako důležitou vnitřní hodnotu
- komunikovat o loajalitě s partnery
- být příkladem v dodržování pravidel a závazků
- kultivovat soubor pravidel
- trpělivě rozvíjet vztah k pravidlům a závazkům ve svém okolí
jj, je tak…..jsem loajální a sama vím nejlépe, že ne vždy se mi to vyplatilo…ale jsem optimista a nenechám se zastrašit malými neúspěchy….pořád budu raději loajální a budu doufat, že partner bude podobně naladěn….potom to bude nejlepší vztah !!! Jinak to pro mne nemá smysl.
Děkuji za první komentář. Řekl bych, že v rámci sbližování je možno si vyjasňovat hodnoty a pokusit se hledat ty společné. Potom je loajalita mnohem přirozenější. Teprve, když nelze najít dostatečný rozsah toho, co je společné, vykašlal bych se na to a šel hledat podobné hodnoty jinam.
Zajímavé téma. Celý život se peru se svou přirozenou loajalitou k někomu. Schopnost přirozené loajality je mnohdy vrozená – je to ale občas spíše prokletí. Člověk se může upnout na různé vzory, vůdce, apod. Nejhorší je však ztráta iluzí o svém vzoru a následné přesvědčení se o tom, že je třeba investovat svou loajalitu jinde. Není to snadné. Opatřením je důkladná volba jedince, vhodného k investici loajality. To už vůbec není snadné 🙂
A to je VELIKÁ PRAVDA. Jen je zapotřebí si pohlídat, aby člověk neopakoval stejně chybný postup.
Tak jsem se Lumíre konečně dostal k prvnímu a doufám že ne poslednímu příspěvku na Vašem blogu.
Určitě souhlasím že Loajalita je důležitou veličinou našeho společenského života.
Myslím si však, že loajalita začíná a končí zebříčkem našich hodnot. Nelze v ní selhat, protože každý člověk má svůj žebříček hodnot, svoji ústavu a ta se nemusí slučovat s ústavou druhého člověka. Věřím tomu, ( a několikrát v životě se mi již potvrdilo ), že člověk jako jedinec jedná témeř po celý život podle vzorců myšlení, které si vytvořil v dětství a v ranném mladí. Co je na tom nejzajímavější: Jedná podle nich i když vědomě „nechce“. Existují dokonce jedinci, kteří se ze svých vzorců nikdy „nevymaní“ a do konce života se budou divit proč se jim děje to či ono a proč oni zrovna v téže situaci selhali…
Je to myslím na hlubší debatu, ale tu, my ( věřím ) v dohledné době stihneme.
Mějte se! S pozdravem Václav Tauš
Mám pocit, že nejsme v rozporu. Hodnoty se s věkem a zkušenostmi vyvíjejí a dá dost práce „přepsat programy“, které jsme si nechali do hlavy vložit v mládí. Na své cestě životem máme možnost vyhledávat ty málo prospěšné a upravovat je nebo nahradit novými, užitečnějšími. Ne každý si to uvědomuje, málokdo se rozhodne to změnit a jen vyjímečným se to daří. Každý má tu možnost.
Každopádně, pokud chceme spolupracovat, je zapotřebí prokazovat loajalitu založenou na společných hodnotách. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, spolupráce (nebo soužití) je složitá a téměř nemožná.