Loajalita

Za nejdůležitější předpoklad pro spolupráci považuji loajalitu. Člověk, který projevuje velkou míru věrnosti a ochoty dodržovat pravidla a závazky je ideálním partnerem nejen v osobním životě, ale hlavně na společné cestě při dosahování výsledků. Loajalitu můžeme přijmout jako kriterium pro výběr a hodnocení pracovníků, můžeme ji testovat a v neposlední řadě ji můžeme i oceňovat.

Loajalita má však i svá úskalí.

Proč nejsou lidé loajální? Domnívám se, že jsou dva hlavní důvody:

  1. Nesdílíme společné hodnoty, které jsou nezbytným předpokladem pro přirozenou věrnost.
  2. Člověk se setká se situací, v níž si ujasňuje své hodnoty a momentálně “selže” (zachová se v rozporu s pravidly).

Jak nejlépe předcházet neloajalitě?

  • přijmout ji jako důležitou vnitřní hodnotu
  • komunikovat o loajalitě s partnery
  • být příkladem v dodržování pravidel a závazků
  • kultivovat soubor pravidel
  • trpělivě rozvíjet vztah k pravidlům a závazkům ve svém okolí

Loajalita” - počet komentářů: 7

  1. jj, je tak…..jsem loajální a sama vím nejlépe, že ne vždy se mi to vyplatilo…ale jsem optimista a nenechám se zastrašit malými neúspěchy….pořád budu raději loajální a budu doufat, že partner bude podobně naladěn….potom to bude nejlepší vztah !!! Jinak to pro mne nemá smysl.

    • Děkuji za první komentář. Řekl bych, že v rámci sbližování je možno si vyjasňovat hodnoty a pokusit se hledat ty společné. Potom je loajalita mnohem přirozenější. Teprve, když nelze najít dostatečný rozsah toho, co je společné, vykašlal bych se na to a šel hledat podobné hodnoty jinam.

  2. Zajímavé téma. Celý život se peru se svou přirozenou loajalitou k někomu. Schopnost přirozené loajality je mnohdy vrozená – je to ale občas spíše prokletí. Člověk se může upnout na různé vzory, vůdce, apod. Nejhorší je však ztráta iluzí o svém vzoru a následné přesvědčení se o tom, že je třeba investovat svou loajalitu jinde. Není to snadné. Opatřením je důkladná volba jedince, vhodného k investici loajality. To už vůbec není snadné :-)

  3. Václav Tauš

    Tak jsem se Lumíre konečně dostal k prvnímu a doufám že ne poslednímu příspěvku na Vašem blogu.

    Určitě souhlasím že Loajalita je důležitou veličinou našeho společenského života.

    Myslím si však, že loajalita začíná a končí zebříčkem našich hodnot. Nelze v ní selhat, protože každý člověk má svůj žebříček hodnot, svoji ústavu a ta se nemusí slučovat s ústavou druhého člověka. Věřím tomu, ( a několikrát v životě se mi již potvrdilo ), že člověk jako jedinec jedná témeř po celý život podle vzorců myšlení, které si vytvořil v dětství a v ranném mladí. Co je na tom nejzajímavější: Jedná podle nich i když vědomě “nechce”. Existují dokonce jedinci, kteří se ze svých vzorců nikdy “nevymaní” a do konce života se budou divit proč se jim děje to či ono a proč oni zrovna v téže situaci selhali…
    Je to myslím na hlubší debatu, ale tu, my ( věřím ) v dohledné době stihneme.

    Mějte se! S pozdravem Václav Tauš

    • Mám pocit, že nejsme v rozporu. Hodnoty se s věkem a zkušenostmi vyvíjejí a dá dost práce “přepsat programy”, které jsme si nechali do hlavy vložit v mládí. Na své cestě životem máme možnost vyhledávat ty málo prospěšné a upravovat je nebo nahradit novými, užitečnějšími. Ne každý si to uvědomuje, málokdo se rozhodne to změnit a jen vyjímečným se to daří. Každý má tu možnost.

      • Každopádně, pokud chceme spolupracovat, je zapotřebí prokazovat loajalitu založenou na společných hodnotách. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, spolupráce (nebo soužití) je složitá a téměř nemožná.

Reagovat

Váš email nebude zveřejněn. Povinné údaje jsou označeny *